Jsme lidé, ach ano, začíná mě to čím dál více fascinovat! Nikdo není tak nevinný jak se tváří a všechny nás do jednoho ovládá komplikovaná zlá vůle. Pohrávat si s ostatními je mnohem větší pokušení, než si kdo dokáže představit. Jsem hodná holka, ale přesto mám čím dál více pocit, že mi bylo souzeno být zlá. Je hezké všem vyjít vsříc,

 Život je prazvláštní místo, nemyslíte? Vždycky jsem přemýšlela nad účelem žití, dříve mě tahle myšlenka zajímala. Proč se lidé rodí do špatných a dobrých rodin, proč své vlastní životy zahazují pro správné a nesprávné, dobré, špatné, zlé, věcí a rozhodnutí, která jim mnohdy ani nepatří. Asi jsem už příliš zhrzená lidmi a životem. Proč nad tímhle vším uvažovat, rozebírat životní moudra a špatnosti?

 Obloha zdobená je měsíční září,
krajina pokrytá kapkami deště,
ptám se sama sebe v tomhle tichu,
..kolikrát ještě?

Hvězdy skrývají své pravé tváře,
a vítr do rytmu myšlenek jen tiše hučí,
vše jen jako úryvek ze snáře,
..mou duši pomalu mučí.

 A v dálce potají se smějí,
bláznovi jehož slova znějí:

Toužím

Panika. Já jsem takový nespolečenský trotl který se bojí lidí. Jak mám jako takový nespolečenský trotl který se bojí lidí zvládnout zítřejší cestu do Opavy s jedním podnikatelem kvůli práci, která je společensky založená?
Jak mám přežít zítřejší den?
Jak mám přežít ranní stres, který mě připíchne k posteli a já nebudu schopná najít na sebe ani njaké normální