Ta dívka kterou každý dříve znal,
Hledá naději kterou by jí někdo dal,
Na tváři masku a kolem krku uvázaný plášť,
Na hvězdy se dívá v noci a k lidem chová tichou zášť.
Říká že život žít jí nebaví,
lidi okolo nevidí a vůbec nezdraví,
Nenachází důvody proč se stále smát,
jen problémy kvůli kterým se budoucnosti bát,
Ta holka chtěla by teď slepou být,
Nepamatovat

 Co bylo, to bylo,
pod šelestí mého srdce zbylo..
Když slzy padaly, padaly,
V sutinách mojí duše - tam zůstaly..
Vlákna pavučin tvých...
Těch co mou duši přeťaly, ta slova...
Jako ty červy co se mou hlavou vrtali...
Z mramoru v tmavé mlze, stloukám mu kříž.
On prosil mne tiše.
Já nenechala jeho slova plout ku mne blíž.
Temnota, tvá prostoupila

Slabá, slabá, slabá...
tak moc je má mysl a má duše chabá.
Chytám myšlenky tak jak za sebou plují,
svou dobrotu pro jiné obětuji.

Malá, malá, malá...
je moje odvaha co doteď spala.
Bojím se bolesti a přátelské zrady,
strachem napojena, že už se nedám dohromady.

Byla, byla, byla..
jsem k lidem ochotná a tiše žila.
Teď pomalu umírám a v dálce

 Naděje plane v srdci každého z nás,
Znáš ten pocit kdy z chutí všechno to vzdáš?
Když zapomeneš, jaké to je vlastně žít,
A v záhy cítíš se prázdný a chceš odejít?

Když slůvko prosím neslyšíš,
A slovo zůstaň nevnímáš,
Kdy dobro od zla stěží jen odlišíš,
A bolesti v cizích očích se vysmíváš?

Temnota obklopila tvoje já,
Někým jiným jsi se stal,
A

 Já v duši své nosím šrám.
Štěstí své ti klidně ráda dám.
Lásku tu jsem dříve znala.
Než mi srdce probodala.
I když se potápím, stále věřím.
Přátelé co mě nenávidím v srdci střežím,
Dívám se pravdě do očí.
Vždy dříve než se mnou zatočí.
Bolí mě každý těžký šrám.
Přesto tu stále jsem a vím že na to mám.
Život mi všechno krásné vzal.
Srdce