Ranmaru | Ztracena v čase

Dneska tento článek zaměřím spíše na vztahy, ano moje vztahy s rodinou???, já vlastně ani pořádně nevím proč, asi potřebuji silnou dávku toho, vybít a dostat ze sebe všechny ty odporné myšlenky, které mě sužují, protože prostě nemám nikoho komu bych mohla sdělit jak se cítím, jak je mi hrozně, je tu vlastně jenom jeden člověk, ale pro něj se chci jenom usmívat a v mém

Někdy mám vážně chuť se otočit a udělat si celodení záškoláckou procházku a vykašlat se na všechno, alespoň na chvíli vypnout a neřešit že je škola, že píšeme písemku z toho a onoho, alespoň na chvíli vnímat jenom tu hudbu a nic okolo, žádné lidi, žádné problémy, starosti, prostě jenom kráčet tam kam mě nohy zavedou a na nic nemyslet. Už jsem unavená z těch očekávání,

 Zkažené lidské srdce... Myšlenky nejhoršího vraha, utrpení a zkázy, myšlenky a činy tak temné že obrací svět vzhůru nohama. Srdce prohnilejší než napadené jablko. Žádný stud, slitování, jen čiré šílenství a vztek, tak neúkojný že zabíjí i nevinné, čerstvě narozené a živé. Člověk neústupný sám sobě, šílenec bez zábran a strachu, někdo mocný a přitom tak slabý, neschopný se postavit vlastní