Déšť je překrásný. Je v něm tolik skryté krásy kterou málokdo vidí. Proč se před ním schovávat? Jaký to úžasný pocit tančit pod dešťovými kapky. Je úžasné jen tak stát na dešti a kochat se tím skvostným přírodním představením které se nám odehrává před očima, takové překrásné divadlo. Tolik vůní, tolik pocitů, déšť jako slzy celého světa, kdy nepláčeme sami. Kdy

 Zkažené lidské srdce... Myšlenky nejhoršího vraha, utrpení a zkázy, myšlenky a činy tak temné že obrací svět vzhůru nohama. Srdce prohnilejší než napadené jablko. Žádný stud, slitování, jen čiré šílenství a vztek, tak neúkojný že zabíjí i nevinné, čerstvě narozené a živé. Člověk neústupný sám sobě, šílenec bez zábran a strachu, někdo mocný a přitom tak slabý, neschopný se postavit vlastní

 Tahle cesta se zdá být nekonečná, stále kráčím kupředu ale mám pocit že nikdy nedojdu svého cíle. Někdy se ohlédnu za sebe ale nemůžu se zastavit, i kdybych sebevíce chtěla nejde to. Přijde mi jako bych kráčela po cestě kterou mi určuje někdo jiný. Nechala jsem se snad slepě zatáhnout do něčích sítí? Teď... cítím se jako loutka se kterou si někdo pohrává. Nemám kontrolu nad svými kroky, ztrácím

 Stín, jen další matný stín.
Volá mě, vítá mě,
z posmrtných končin nekonečně padajících sněhových vloček.
Našeptává a vypráví pohádky o posledním tanci.
Touží mě obejmout, stáhnout do svého klínu,
naplňuje mé oči oslnivou krásou a já vidím plakat nebesa při hvězdné obloze.
Vyšívá si z mého srdce, bere z dechu,
tiše brouká mou oblíbenou

 Místo kde na mě čeká.
V jejím úsměvu, je cosi nádherného. Je těžké být tak daleko.
Počítám dny, než jsem si to konečně přiznala. Odpočítávám jeden den za druhým.
Je to jako věčnost, ale pomáhá mi to v těžkých chvílích.
Je můj jediný důvod, který mě drží naživu. Vědomí, že na mě čekala, vždy tak trpělivě.
Okouzlující, tajemná, jako anděl