Déšť je překrásný. Je v něm tolik skryté krásy kterou málokdo vidí. Proč se před ním schovávat? Jaký to úžasný pocit tančit pod dešťovými kapky. Je úžasné jen tak stát na dešti a kochat se tím skvostným přírodním představením které se nám odehrává před očima, takové překrásné divadlo. Tolik vůní, tolik pocitů, déšť jako slzy celého světa, kdy nepláčeme sami. Kdy s námi pláče vše mrtvé i živé, je zbytečné před nim utíkat. Někdo věří že déšť dokáže smýt špínu z našich poskvrněných duší, jiní jej berou jako smutek toho nejvyššího z nejvyšších, někdo věří na déšť jako čistou energii kterou lze dostat i ze slunce a pro někoho je déšť poselstvím... Je překvapivé kolik toho ten přenádherný déšť sebou přináší, škoda jen že mezi lidstvem je tolik nedoceněný, ale to je většina věcí která lidem přijde normální, otravná, zbytečná... to pro mě déšť nikdy nebyl. Déšť je pro mě útvarem čehosi mnohem většího, skrývá se za ním mnoho i to co zůstává nám všem doposud neodhaleno.
Venku prší a já píšu... a píšu... nevím co jiného dělat, jak jinak ventilovat myšlenky toho cvoka v mé hlavě. Mám pocit že se stávám čím dál horším člověkem. Nebo jim celou tu dobu jsem a snažím se sama sebe přesvědčit, že to tak není? Mám pocit že bych měla zmizet, neustále sílí a já se jenom usmívam, jako kdyby se nic nedělo. Jako kdyby nikdo a nic nebylo dostatečně důležité pro to abych se snažila. A kdo by chtěl s takovým člověkem ztrácet čas?
Naděje kdo ji zná?
Tahle holka už ji nepozná?
Život je prý krásný... opravdu?
Kolik lidí vám to dá zapravdu?
Lidé stále dobří umí být?
Řekněte, jak se člověku zalíbit?
Je krása k životu vskutku tak nutná?
Jen blízkost poskytovače chutná?
Není to spíše jen pravda smutná?
...
