To tajemstvím které uchovávám ve svém srdci. Proč jsem to odmítala?
Byla jsem jenom loutkou na provázku? Loutkou svého vlastního smutku?
Nemohla jsem si pomoct...
V roli osamělého jezdce, proč mě to donutilo zůstat vzadu?
Zachovat tento pocit hluboko uvnitř, zavřít své srdce, klesla jsem tak nízko.
Věděla jsem to...
A přesto jsem

 Za ta léta se toho tolik změnilo. Kam se podělo všechno co jsem měla ráda? Všichni které jsem měla ráda? Kam zmizela radost? Proč její místo nahradil jen věčný smutek a ta neústupná bolest? Kam zmizelo mé dřívější já? Kam zmizelo to dobrý co ve mě bylo? Proč zůstal jen chlad a ten hřejivý pocit se z mého srdce vytratil? Snění je tak uklidňující ale není skutečné. Smích je tak pozoruhodný

 Stala jsem se dobrou v lhaní sama sobě. Bylo načase s tím přestat, bylo nutné odhodit všechnu tu nenávist, bolest, ten hluboký smutek uvnitř. Stále tam kousky toho smutku a beznaděje pozůstávají, ta bolest z minulosti a ten strach z budoucnosti. Cítím se silná, ale i slabá zároveň. Je to ten pocit, jako bych se dotýkala hvězd a přitom stála nohama v pekle.

 Byla to chyba? Nebo to snad takhle mělo být? Někdy nedokážu pochopit tomu, proč se tolik bráním pomoci. Mám strach, bojím se někomu svěřit se svým 'temným' já, doteď to byly jenom bohapustné urážky, narážky a výčitky, které mi všichni mí bližní vykládali. To skutečně nikdo nedokáže porozumět tomu zmatku uvnitř mě? Proč jevím se bláznem pro všechny, které mám tolik ráda? Ach... kéž