Někdy mám vážně chuť se otočit a udělat si celodení záškoláckou procházku a vykašlat se na všechno, alespoň na chvíli vypnout a neřešit že je škola, že píšeme písemku z toho a onoho, alespoň na chvíli vnímat jenom tu hudbu a nic okolo, žádné lidi, žádné problémy, starosti, prostě jenom kráčet tam kam mě nohy zavedou a na nic nemyslet. Už jsem unavená z těch očekávání,

Pokuste se ztvárnit Smrt, Hlad, Nemoc, Lásku, Smutek jako osoby. Je jen na vás, jaké budou mít vlastnosti, jakého budou pohlaví a jak budou vypadat.

Smrt
Je tu dáma v černém, zdobí ji jantarově rudé vlasy které ji spadají do tváře. Milá a přesto zlá, tančí ve smutečním dešti. Štíhlé tělo které

 Zkažené lidské srdce... Myšlenky nejhoršího vraha, utrpení a zkázy, myšlenky a činy tak temné že obrací svět vzhůru nohama. Srdce prohnilejší než napadené jablko. Žádný stud, slitování, jen čiré šílenství a vztek, tak neúkojný že zabíjí i nevinné, čerstvě narozené a živé. Člověk neústupný sám sobě, šílenec bez zábran a strachu, někdo mocný a přitom tak slabý, neschopný se postavit vlastní

Vyprávěj mi tvou oblíbenou pohádku, kde je každý člověk falešný.
Počkej až srdce bude selhávat, budeš to mít jednoduší.
Oblékáš se do svých oblíbených tmavých šatů a utápíš mě v hloubi mrtvé noci.
Něco mi říká, že brzy budu umírat. Jak jsi našeptávala, že jsem příčina tvých předsudků.
Řekni mi všechna ta vzácná slova.
Visím na tvých slovech.
Žiji na tvém dechu.
Cítím s tvojí kůží.
Ve tvé oblíbené temnotě.
Tvém oblíbeném vědomí.
Spočnu navěky.

 Vím toho tolik že by jsi se divil. Nevěříš mi a urážíš moje znalosti, urážíš mojí empatii k ostatním. Vím toho tolik že mě to samotnou děsí, jsem snad odsouzená za to všechno? Jsem odsouzena trpět za pocity ostatních? Je tohle to co jsem skutečně chtěla? Tolikrát zrazena a zabita že už to nejde spočítat, věříš že po těch ztrátách jsem získala něco co je mi tak drahé? Jak dokážu být stále