V paměti mé utkvívá,
dokud listy z tmavého mramoru,
nepadnou s posledním ránem.
Vidím v dálce stín,
co se ztrácí v mihotavém slunci,
opouští mě bez zeptání,
se svou tmavou barvou
a mizí.
Tyhle myšlenky nejsou moje,
jsou-li cizí,
tak proč z mojí hlavy mizí?

Slova se ztrácí jako stín,
už neznamenají nic,
jen ten stín směje

Divoký déšť padá
do našich myslí,
srdce to ubohé,
co si ještě nevymyslí.

Slunce za obzor vždy večer zapadá,
dívá se na slunce,
jak tiše se rozpadá,
jak mění se den v tichou noc,
někdo tiše volá o pomoc.

Schovaný v koutě se krčí,
před bestií zlou
co vyrvala mu srdce z těla,
co víc by sakra ještě chtěla?

Zmámena

Ten pocit nepozná, ten co v hloubi duše své teď má.
Nevidí hvězdy v této temné noci, přec někdo cizí ho má v moci.
Myšlenka která mu uniká, je tak malá a přitom tak veliká.
Prochází pod neznámým mostem, jako by byl jen nezvaným hostem...
.. co skrývat se před pravdou musí, jen ta myšlenka se mu hnusí.

Plné zuby toho běhu má, sám v sobě se teď nevyzná.
V dálce,

 Jedna duše bloudí po světě,
pláče tiše a vůbec nekvete,
z očí padá mu tisíce hvězd,
podobu slz majíc, jako nejtajnější zvěst,
co vypráví se a přec nemusí pravdou být,
že onen ďábel umírá a nebo chce vlastně žít...

Klíč od srdce mu někdo vzal,
bolestí duševní mu srdce roztrhal,
Poslouchám tichý pláč,
co ve větru se ztrácí,
v bludném kruhu, se stále vrací a vrací,
A já ruku svou mu podat chtěla,
Ale místo toho jsem jen oněměla...

...Aby věděl že nemusí být na vše sám,
a přesto zůstal svého světa pán...

 Pár kapek spolykal mráz,
nepoznána žene se dál,
v rutinách cizopasných skal,
kráčí tam - kde vítr vlál.

Pár kapek a mráz,
zima co hřeje na těle,
sama nepoznává
když navrací se domů.

Z očí slz pár,
z nezapomenutelných chvil,
uděluje zelené trávě,
pod svou rozpálenou chladnou kůží.

Kdo ji zná?
Kdo slov pár by měl?
Kdo v zeleném háji vzpomínek,
- s ní náhlé osiřel?

Kdo tajil dech?
Kdo bolesti si hleděl?
Zpropadená, nerozumná,
bědně se ztrácí v mihotavém kraji.