Únorová

 V paměti mé utkvívá,
dokud listy z tmavého mramoru,
nepadnou s posledním ránem.
Vidím v dálce stín,
co se ztrácí v mihotavém slunci,
opouští mě bez zeptání,
se svou tmavou barvou
a mizí.
Tyhle myšlenky nejsou moje,
jsou-li cizí,
tak proč z mojí hlavy mizí?

Slova se ztrácí jako stín,
už neznamenají nic,
jen ten stín směje se
do tváře mě i mých nepřátel.
Se stínem konči,
poslední ráno co,
v nejzazších místech
nabodává myšlenky chodců.

Únorová tu byla,
slyším ji zpívat ve větru,
zabij, zabij, zabij!
A přec mlčí,
s posledním ránem,
padne temný soumrak.

Oni si hrají,
v trávě s květinou luční,
vítr ovíjí smějící se tváře,
jen dívka co v dálce sedí,
mlčí a jen tiše hledí.

Únorová tu byla,
slyším jí, slyším jak našeptává
stromům svá nejtajnější přání.
Vítr vane dál,
se slzou děvčete,
co jen tiše sedí
a hledí do prázdna.
Srdce ji nebolí,
směje se neřesti
úsměv tak milý má,
kroutící se v bolesti,
co vyžívá se v slzách,
toho dítěte.

To ona plakala,
už však slz nezbylo,
pro další rozlévání.
A tak přistoupila k ní,
ta temná paní.

Víry hodna srdce odevzdala,
ze slabosti své,
stáhla se do koutů,
z nejtemnějších přání,
nezbylo víry,
nezbylo slz,
jen tichého hraní,
se smrtí bez přestání.
S posledním soumrakem padá,
padá do hlubin nekonečných.
Ach ta překrásná inkoustová paní.