Ne vždy se každý směje.
A láska až do srdcí lidí spěje.
Ne vždy je všechno krásné.
A myšlenky zřídka kdy jsou jasné.
Ne vždy má pro co člověk žít,
Málokdo se odváží vstát a za tím co chce, si jít.
Ne vždy se člověk na svět dívá kladně.
Ale srdce dokáže mít klidné a ladné.
Ne vždy je to láska pravá.
Ale přesto nám důvody k životu dává.
Člověk musí mít něco, pro co by žil.
Aby to vlastně celé pochopil.

 Pod temnotou věčného kolébání,
přeji ti věčného spaní.
Pod trnem z růží pěji ti píseň,
o tom jak slova tvá přinášejí mi tíseň,
o noci co je horší než lidský hřích,
větší než z hvozdu plných, pošetilých pých.
O smrti na této planetě,
pěji ti jak prostoduše zhynete,
o tichém, věčném kolébání,
co přináší ti věčné spaní,
o růžích, co ostřejší

 Pocit prázdnoty jej proplouvá,
za velkou lež se schovala,
i když se tisíckrát omlouvá,
byly tu věci na které nedbala.

Jako střep roztříštěné naděje,
jako úlomek věčné samoty,
bolest do mysli vháněje,
upadajíc do věčné dřímoty.

Stále tu je, ale nezvládá,
ten trest který jste jí dali,
proto co chvílemi upadá,
za to co jste psali.

Neviní

 Tenkrát když jsem vzpomínala,
co bylo, nebo co může být.
Asi jsem zrovna nevnímala,
při radách jak dobře žít.

Jako úsměv co vytváří se na tváři,
nebo slzy co na zem padají.
Jsou tahle slova pro blázny,
co potají v noci snívají.

Nevěřila jsem ve štěstí,
nehledala jsem naději.
Utápěna ve stovkách pověstí,
jednou se sama sobě vysměji.

Hloupost

 Bezedně kráčím temnotou a hlubinou,
tou cestou která byla kdysi tvou.
Bylo to tenkrát a pro mně to je stále,
ale pokud sis nevšiml žiji dále.

Já vzala tvou bolest, aby ty jsi mohl šťastně žít,
Jak jsem měla vědět že zrovna ty mně necháš být.
Já ztracená v tvé temnotě teď sama stojím,
toho co přijde se neskutečně bojím.

Já milovala tě, ty jsi mé