Ranmaru | Ne(šťastná)

 Tenkrát když jsem vzpomínala,
co bylo, nebo co může být.
Asi jsem zrovna nevnímala,
při radách jak dobře žít.

Jako úsměv co vytváří se na tváři,
nebo slzy co na zem padají.
Jsou tahle slova pro blázny,
co potají v noci snívají.

Nevěřila jsem ve štěstí,
nehledala jsem naději.
Utápěna ve stovkách pověstí,
jednou se sama sobě vysměji.

Hloupost zaplavila mne,
já nechala se jí pohřbít,
jak drát nad propastí se tne,
si občas přeji zemřít.

Někdy mívám pocit,
kdo ví možná je i pravdou,
že kráčím po tom drátě,
se svou duší vadnou.

Letmo se rukou držím,
všechno se tváří tak zvláštně.
s posledním nádechem padám dolů,
- ale cítím se šťastně.