Beze jména

 Pocit prázdnoty jej proplouvá,
za velkou lež se schovala,
i když se tisíckrát omlouvá,
byly tu věci na které nedbala.

Jako střep roztříštěné naděje,
jako úlomek věčné samoty,
bolest do mysli vháněje,
upadajíc do věčné dřímoty.

Stále tu je, ale nezvládá,
ten trest který jste jí dali,
proto co chvílemi upadá,
za to co jste psali.

Neviní vás, leč je to chyba její,
teď s pocitem zrůdy na kolenou klečí,
chápajíc proč všichni odcházejí,
a proč ona ve svých dlaních ječí.

Její slova význam nemaje,
tolikrát vysvětlit se to snažila,
proto klečí a šeptaje,
prosí aby ses vrátila.

Proto tu teď sedí,
a takhle blbě tady skládá,
bezvýznamně pořád hledí,
a se svou myslí se hádá.