Pocit prázdnoty jej proplouvá,
za velkou lež se schovala,
i když se tisíckrát omlouvá,
byly tu věci na které nedbala.

Jako střep roztříštěné naděje,
jako úlomek věčné samoty,
bolest do mysli vháněje,
upadajíc do věčné dřímoty.

Stále tu je, ale nezvládá,
ten trest který jste jí dali,
proto co chvílemi upadá,
za to co jste psali.

Neviní

 Tenkrát když jsem vzpomínala,
co bylo, nebo co může být.
Asi jsem zrovna nevnímala,
při radách jak dobře žít.

Jako úsměv co vytváří se na tváři,
nebo slzy co na zem padají.
Jsou tahle slova pro blázny,
co potají v noci snívají.

Nevěřila jsem ve štěstí,
nehledala jsem naději.
Utápěna ve stovkách pověstí,
jednou se sama sobě vysměji.

Hloupost

 Bezedně kráčím temnotou a hlubinou,
tou cestou která byla kdysi tvou.
Bylo to tenkrát a pro mně to je stále,
ale pokud sis nevšiml žiji dále.

Já vzala tvou bolest, aby ty jsi mohl šťastně žít,
Jak jsem měla vědět že zrovna ty mně necháš být.
Já ztracená v tvé temnotě teď sama stojím,
toho co přijde se neskutečně bojím.

Já milovala tě, ty jsi mé

 Stále se dívá,
všechno vidí,
ve stínech se skrývá,
a tiše slídí.

Milou tváří,
se na tě dívá,
o tom jak zmaří,
vše co ti zbývá.

Nikdy neodchází,
v rohu se krčí,
z něj nevychází,
jen tiše vrčí.

Se smrti básní,
o věčném hříchu,
jak bude krásná,
ve spanilém tichu.

Strach v sílu změní,
slzy promění v jed,
v tom věčném snění,
chutná jak nejsladší květ

 Ve větru slyším tvá slova,
co unikají ze tvých úst,
naslouchám jim znova a znova,
ač toužím z nich povyrůst.

Ve hvězdách vidím tvou tvář,
co usmívá se na mě tmavou nocí,
a na hlavě měsíční máš svatozář,
co mě opíjí tajuplnou mocí.

V okvětních lístcích tvou krásu zřím,
a v čiré vodě obraz tvojí duše,
teď již však dávno vím,
že nelze to říct jednoduše.

Že by mé srdce vlastnila,
jedna malá, tichá holka spanilá,
že by světem mým jsi byla ty,
osvoboditelkou té zničující samoty.