Obloha zdobená je měsíční září,
krajina pokrytá kapkami deště,
ptám se sama sebe v tomhle tichu,
..kolikrát ještě?

Hvězdy skrývají své pravé tváře,
a vítr do rytmu myšlenek jen tiše hučí,
vše jen jako úryvek ze snáře,
..mou duši pomalu mučí.

 A v dálce potají se smějí,
bláznovi jehož slova znějí:

Toužím

 Kráčela, byla a žila,
o překrásném životě snila.
O lidi pečovala a s nimi se i smála,
do srdcí a duší jim radosti dala.
Hledala, dostávala a učila se dát,
naději, světlo a pak nenávist v lidských srdcích tát,
bolest zahánět a smutkem nepřihrát,
do srdcí jiných ten zažitý duplikát,
aby každý byl stále ten stejný unikát, 
který

 Odevzdávám se svým temným snům,
přenechávám vládu těm těžkým dnům,
chodím s nezájmem po světě,
po této shnilé planetě.

Jsem v myšlenkové pasti,
Moudrost lidem chtěla bych krásti,
Přijde mi že všechno ztrácím,
do myšlenek se opět a opět vracím.

Chtěla bych si věřit víc než teď,
opět uvěřit že stále krásný je svět,
přála si věřit

 Se mnou si anděli, se mnou si můžeš hrát!
Všechny naše životy i životy cizích lidi proklínat.
Můžeš mi říct všechno co doopravdy chceš,
stejně se tě budu držet jako veš!

Z křídel tvých jsem zrozena byla,
abych o bolesti světa s tebou snila,
osud chtěl abych byla tvou,
loutkou i hračkou nestydnou.

Ty do nitra mého zřít smíš,
vždyť

 Často si přijdu zbytečná,
plavu a někdy nemůžu už dál.
Tenhle krok je to snad konečná?
Jsem člověk co by to teď vzdal?

Chtěla bych tu sílu mít,
vstát a bez starostí pokračovat.
Tu temnotu v noci rozednít,
A tu děsnou bolest potlačovat.

Možná tě někdy chytím,
doženu tvé kroky,
Vím že tu nejsi, ale já tě cítím,
Jsou to už roky...

Koukám a zůstávám,
Hledám a věřím,
prostě tě postrádám,
a v mém srdci střežím.