Ranmaru | Byla, žila, snila a pak divně blábolila.

 Kráčela, byla a žila,
o překrásném životě snila.
O lidi pečovala a s nimi se i smála,
do srdcí a duší jim radosti dala.
Hledala, dostávala a učila se dát,
naději, světlo a pak nenávist v lidských srdcích tát,
bolest zahánět a smutkem nepřihrát,
do srdcí jiných ten zažitý duplikát,
aby každý byl stále ten stejný unikát, 
který nikdy neumírá...

Kráčela, byla a žila,
o spokojeném životě snila.
S lidmi chtěla kráčet a taky se smát,
zatím se jenom s nenávistí musela prát,
a snažila se temnotě ve svém srdci nepoddat.
Hledala, čekala a věřila,
své jméno sama si střežila,
dokud nezažila pád.

Teď světu se do očí musí smát,
aby smysl k životu vůbec měla,
aby pro svět neoněmněla,
Aby žití bylo snažší...
Aby to co v duši má bylo dražší...
Aby všechno bylo blažší...
Aby se svět přestal smát...
Aby zničila ten opiát,
co ji ničí.

Tak jsem po opravdu dlouhé době napsala nějakou báseň, nebo spíše jenom takové povídání a slet myšlenek co mi právě prolétly hlavou.

Byla, žila, snila a pak divně blábolila.
Ve světe nakonec se utopila.