... co najde každý z nich?

První blázen tam nalezne svobodu, neboť jeho duše dlouho toužila po místě bez lidí, bez společnosti, po místě kde by mohl řvát aniž by na něj někdo pokřikoval že není normální.
Po místě, kde mu nikdo nebude kázat jak by měl žít.
Po místě, kde se nikdo nebude zbytečně ptát.
Po místě, kde může být sám sebou.

Druhý

 Neodcházej má múzo, neodlétej můj anděli.
Náš příběh ještě není u konce, teprve vše započalo.
Vidím tvá ústa se pohybovat, tvůj hlas mne konejší v té nejsladší ukolébavce.
Chci aby jsi mi zazpívala.
Mé ruce ochably neskutečnou rychlostí.
Léto převzalo podobu zimy, slunce dneska zapomnělo svítit.
Svět se zbláznil, ty šílené zvuky

...tam na na konci všech konců, leží jedna malá holka.
Dávno nepláče, protože její slzy byly zbytečné, i když plakala pro celý svět, nikdo tu pro ni nebyl.
Dávno se nesměje, jelikož smích už nebyl dostatečným lékem k tomu aby zahnala bolest co jí způsobili.
Dávno nevidí protože oslepla ze všech těch falešných tváří.
Dávno neslyší, protože ohluchla ze všech těch lží co jí každý

 Čas odejít, věděla jsem že to jednou nastane, rozhodl se že najde místo mezi lepšími, mezi těmi kteří mu budou blíže než-li jsem mu byla já. Pravdou však je, že jsem se vždy držela u něj, že mu patřila všechna má upřímnost, všechna má bolest, minulost, přítomnost i budoucnost, ta pravda že jsem mu byla nejblíže, otevřená jako kniha ve které mohl kdykoli číst,

 Nedala, i když je můj život smutný, prázdný, plný zklamání, smutku a nepochopení, přesto je v něm něco, někdo kdo barví mé stromy na zeleno, kdo dává tu správnou barvu měsíčnímu světlu, stále je v něm někdo, kdo pečuje o hvězdy na nebi a kdo vytváří tu opíjející hudbu, která konejší mé srdce v hřejivém opojení. Nevzdala bych se života pro jeden jediný den, protože