Poslední vzpomínka

 Čas odejít, věděla jsem že to jednou nastane, rozhodl se že najde místo mezi lepšími, mezi těmi kteří mu budou blíže než-li jsem mu byla já. Pravdou však je, že jsem se vždy držela u něj, že mu patřila všechna má upřímnost, všechna má bolest, minulost, přítomnost i budoucnost, ta pravda že jsem mu byla nejblíže, otevřená jako kniha ve které mohl kdykoli číst, ale on to už neviděl, již nedokázal číst mezi řádky, již neviděl v těch větách smysl. Pro něj jsem byla jenom další tíha, člověk ve kterém se nevyznal, jen někdo smutný, nepotřebný, zbytečný, někdo kdo se snadno odhodí, někdo na koho lze zapomenout. V těch jeho nejhorších chvílích jsem byla s ním, v těch bolestných dnech jsem plakala za něj, byly jsme to my... I když se nevyznal ve vší té kráse kterou jsem mu poskytovala, ve vší té toleranci, vzájemnosti a radosti. Utopil to, utopil mě, zahodil všechno to hezký co bylo, zabil ten černý svět okolo nás. Odešel z temnoty, vzdal se svých stínů co ho činily překrásným, rozhodl se odejít vstříc slunečným dnům, tam kam já jsem nemohla, tam odkud jsem utekla do tohoto stinného světa. Opustil mě, opustil tento svět a odešel vstříc slunci. Už nikdy jsem s ním nepromluvila, neboť tma ve které jsem se schovávala byla v jeho společnosti sluncem zahnána a když jsem jej po nocích navštěvovala... s ránem si nepamatoval že mě kdy znal.