Tahle cesta se zdá být nekonečná, stále kráčím kupředu ale mám pocit že nikdy nedojdu svého cíle. Někdy se ohlédnu za sebe ale nemůžu se zastavit, i kdybych sebevíce chtěla nejde to. Přijde mi jako bych kráčela po cestě kterou mi určuje někdo jiný. Nechala jsem se snad slepě zatáhnout do něčích sítí? Teď... cítím se jako loutka se kterou si někdo pohrává. Nemám kontrolu nad svými kroky, ztrácím

 Stín, jen další matný stín.
Volá mě, vítá mě,
z posmrtných končin nekonečně padajících sněhových vloček.
Našeptává a vypráví pohádky o posledním tanci.
Touží mě obejmout, stáhnout do svého klínu,
naplňuje mé oči oslnivou krásou a já vidím plakat nebesa při hvězdné obloze.
Vyšívá si z mého srdce, bere z dechu,
tiše brouká mou oblíbenou

 Místo kde na mě čeká.
V jejím úsměvu, je cosi nádherného. Je těžké být tak daleko.
Počítám dny, než jsem si to konečně přiznala. Odpočítávám jeden den za druhým.
Je to jako věčnost, ale pomáhá mi to v těžkých chvílích.
Je můj jediný důvod, který mě drží naživu. Vědomí, že na mě čekala, vždy tak trpělivě.
Okouzlující, tajemná, jako anděl

 ... co najde každý z nich?

První blázen tam nalezne svobodu, neboť jeho duše dlouho toužila po místě bez lidí, bez společnosti, po místě kde by mohl řvát aniž by na něj někdo pokřikoval že není normální.
Po místě, kde mu nikdo nebude kázat jak by měl žít.
Po místě, kde se nikdo nebude zbytečně ptát.
Po místě, kde může být sám sebou.

Druhý

 Neodcházej má múzo, neodlétej můj anděli.
Náš příběh ještě není u konce, teprve vše započalo.
Vidím tvá ústa se pohybovat, tvůj hlas mne konejší v té nejsladší ukolébavce.
Chci aby jsi mi zazpívala.
Mé ruce ochably neskutečnou rychlostí.
Léto převzalo podobu zimy, slunce dneska zapomnělo svítit.
Svět se zbláznil, ty šílené zvuky