Byla to chyba? Nebo to snad takhle mělo být? Někdy nedokážu pochopit tomu, proč se tolik bráním pomoci. Mám strach, bojím se někomu svěřit se svým 'temným' já, doteď to byly jenom bohapustné urážky, narážky a výčitky, které mi všichni mí bližní vykládali. To skutečně nikdo nedokáže porozumět tomu zmatku uvnitř mě? Proč jevím se bláznem pro všechny, které mám tolik ráda? Ach... kéž

 Čím dál častěji se mi podobné myšlenky míhají hlavou, nevím co s nimi a tak vám je tady vypisuji. V některých věcech se začínám ztrácet, ale věřím, že jednou najdu cestu od nich pryč, daleko. Možná je dobré že tu jsou, možná by to bylo lepší kdyby tu nebyly, ale to těžko mohu rozsoudit, když sama zakopávám.

Lidé se smrti příliš bojí, ale co když někdo touží po

 Já v duši své nosím šrám.
Štěstí své ti klidně ráda dám.
Lásku tu jsem dříve znala.
Než mi srdce probodala.
I když se potápím, stále věřím.
Přátelé co mě nenávidím v srdci střežím,
Dívám se pravdě do očí.
Vždy dříve než se mnou zatočí.
Bolí mě každý těžký šrám.
Přesto tu stále jsem a vím že na to mám.
Život mi všechno krásné vzal.
Srdce

Ticho je trnem v oku mém,
bolest se mění v strach,
když obracíš se v hrobě kamenném,
tvé tělo se mění v prach.

Trny růží se kolem hrobu motají,
jak utíká čas,tak i stáří tvého těla,
stébla trávy co přerůstaj přes okrají,
opravdu jsi to takhle chtěla?

Samota která tě oplývá,
je krutá a nemá konce,
jen smrtka co se ti vysmívá,
má tón pohřebního

 Tvé očí mi lhaly,
tvoje ústa mi tvrdily opak.
Tvoje slova mou mysl vzaly,
proč byla jsem tak tupá?
Možná to jenom bylo,
chvilkové zatmění.
Kdy byla jsi pro mě vším,
mým nejtajnějším znavením.
Slzy řinou se mi z očí,
když opět na tebe vzpomínám.
Jak celý svět se točí,
své rozhodnutí přijímám...