Jak chutná blízkost smrti?

 Čím dál častěji se mi podobné myšlenky míhají hlavou, nevím co s nimi a tak vám je tady vypisuji. V některých věcech se začínám ztrácet, ale věřím, že jednou najdu cestu od nich pryč, daleko. Možná je dobré že tu jsou, možná by to bylo lepší kdyby tu nebyly, ale to těžko mohu rozsoudit, když sama zakopávám.

Lidé se smrti příliš bojí, ale co když někdo touží po smrti a zároveň jí tolik pohrdá?
Blízkost smrti je tak sladká, tak lákavá, vábí mě svou tajemností, ohání se ostřím a chutná po železu.
Upíná na mě své prosebné oči a snaží se mě stáhnout dolů, toužím se ji plně odevzdat, ale mé druhé já ji vzdoruje, chce lépe prozkoumat ty dosud nepoznané končiny.
Toužím cítit tu silnou touhu umírat, ale přitom se jen tiše dívám a hazarduji se svou duší.
Cítím se tak silná, ale zároveň tak slabá, její blízkost mě naplňuje čímsi zvláštním, co drží mou mysl vzhůru, ale bere si hodně velké úroky, které mají dopad na mé zdraví, na tu tělesnou schránku která vězní všechno uvnitř. Smrt mi dává nová poznání a když se jí dívám do očí, cítím to hluboké opojení, natahuji k ní ruce, ale ona ví že se nehodlám tak snadno vzdát.
Tak blízká a tak vzdálená, vždy byla poblíž mé pomíjivé a chabé mysli.
Čeká a čeká...
Kdy nastane ta chvíle, co se vrhnu do jejích spárů?
Noc je tak chladná, vítr vane zprudka a měsíc se přetvařuje.
Když se procházím ulicí ve dvě ráno, bláhoví lidé už spí.
Neví o co přicházejí, jsou už dávno mrtví, rozežraní svou slabostí uvnitř.
Našlapuji ve stínech, tiše a opatrně, hledám ty oči které by mě dokázaly pochopit.
Které by dokázaly pochopit tu zvrácenost uvnitř mojí duše.
Volám démony z podsvětí. Volám je aby mi upletli křídla ze stínů zdejších nocí.
A když dokonají své skvostné dílo, stávám se opět součástí černého nebe.
Žádná omezení tu nejsou, pokud máš mysl otevřenou pro život i pro smrt.
Mé oči jsou jedinečné, vidí krásu i tam kde není.
Můžu být čím jenom chci.
Vidíš tu svobodu co já?
Tak věříš mi?
Nebo jsem jen další z řady bláznů?