Posmrtná samota

Ticho je trnem v oku mém,
bolest se mění v strach,
když obracíš se v hrobě kamenném,
tvé tělo se mění v prach.

Trny růží se kolem hrobu motají,
jak utíká čas,tak i stáří tvého těla,
stébla trávy co přerůstaj přes okrají,
opravdu jsi to takhle chtěla?

Samota která tě oplývá,
je krutá a nemá konce,
jen smrtka co se ti vysmívá,
má tón pohřebního zvonce.

Vězněm ve svém vlastním hrobě,
už nepatříš mezi živé,
zatoulaná sama v sobě,
oči - změnily se v sivé.

Dodnes leží tiše v hrobě,
nenávistná sama k sobě,
na posmrtný život věří,
svoje jméno navždy střeží.