Prolíná krví vzduch,
pohlíží smrti do očí,
a v barvách černých stuh,
vstříc svému konci vykročí.

Na zádech nese si kameny,
okolo krku kovový drát,
ruce po bocích má svěšeny,
jen život jí to bude stát.

Mysl plnou slov vždy měla,
papír pln jej byl pocitů,
jen náhle ztěžka oněměla,
přec dosáhla konečných limitů.

Chabé tělo o pomoc volá,
oči slábnou i duše ryzí,
tahle nemoc choré tělo zdolá,
a ona navždy zmizí.

Být chladná jako led,
není to co by chtěla,
točíc se kolem ní svět,
přec v něm neuspěla.

Jest bídná existence,
holka naivní a hloupá,
s myšlenkami oběšence,
dál do temnoty stoupá.

Slunce už nesvítí,
déšť už ji nudí,
fantazie bez požití,
již se nikdy neprobudí.

Slzy jí nezbyly,
samotě propadla,
tam někde v končinách,
v prázdnotě uvadla.

Nikdy se nevrátí,
nikdo jí nenajde,
s její tonoucí samotou,
si již prosím nehrajte.

 Co vítr vane dál,
co svět stále se točí,
v době kdy se smál,
zjevil se mi kočí,
co vzal mě do jiných míst,
a přitom pohádky mi vyprávěl,
o vlkovi co zajíce chtěl sníst,
ale náhle osaměl.
O dešti co je chladný,
chladnější než led,
v té chvilce splatný,
kočáru dal povel vpřed,
Koně zběsile běželi dál,
rychlost to byla veliká,
zatím co kočí se smál,
poslouchám cvrčka co cvrliká,
o tom jak slunce pálí,
nebo jak mocná je taktika,
že nic se dosud neustálí,
a nastane panika.

Divoký déšť padá
do našich myslí,
srdce to ubohé,
co si ještě nevymyslí.

Slunce za obzor vždy večer zapadá,
dívá se na slunce,
jak tiše se rozpadá,
jak mění se den v tichou noc,
někdo tiše volá o pomoc.

Schovaný v koutě se krčí,
před bestií zlou
co vyrvala mu srdce z těla,
co víc by sakra ještě chtěla?

Zmámena

 V paměti mé utkvívá,
dokud listy z tmavého mramoru,
nepadnou s posledním ránem.
Vidím v dálce stín,
co se ztrácí v mihotavém slunci,
opouští mě bez zeptání,
se svou tmavou barvou
a mizí.
Tyhle myšlenky nejsou moje,
jsou-li cizí,
tak proč z mojí hlavy mizí?

Slova se ztrácí jako stín,
už neznamenají nic,
jen ten stín směje