Ranmaru | Ztracena v čase

Prolíná krví vzduch,
pohlíží smrti do očí,
a v barvách černých stuh,
vstříc svému konci vykročí.

Na zádech nese si kameny,
okolo krku kovový drát,
ruce po bocích má svěšeny,
jen život jí to bude stát.

Mysl plnou slov vždy měla,
papír pln jej byl pocitů,
jen náhle ztěžka oněměla,
přec dosáhla konečných limitů.

Chabé tělo o pomoc volá,
oči slábnou i duše ryzí,
tahle nemoc choré tělo zdolá,
a ona navždy zmizí.

 Co vítr vane dál,
co svět stále se točí,
v době kdy se smál,
zjevil se mi kočí,
co vzal mě do jiných míst,
a přitom pohádky mi vyprávěl,
o vlkovi co zajíce chtěl sníst,
ale náhle osaměl.
O dešti co je chladný,
chladnější než led,
v té chvilce splatný,
kočáru dal povel vpřed,
Koně zběsile běželi dál,
rychlost to byla veliká,
zatím co kočí se smál,
poslouchám cvrčka co cvrliká,
o tom jak slunce pálí,
nebo jak mocná je taktika,
že nic se dosud neustálí,
a nastane panika.

 V paměti mé utkvívá,
dokud listy z tmavého mramoru,
nepadnou s posledním ránem.
Vidím v dálce stín,
co se ztrácí v mihotavém slunci,
opouští mě bez zeptání,
se svou tmavou barvou
a mizí.
Tyhle myšlenky nejsou moje,
jsou-li cizí,
tak proč z mojí hlavy mizí?

Slova se ztrácí jako stín,
už neznamenají nic,
jen ten stín směje