Bloudím cestou skrze mosty které bolí, s úsměvnou falší vtisklou do mé tváře.
Vykračuji po pěšině minových polí, obměněnou cestou - jak po intervenci cizozemského šafáře.

Tápu..... Bloudím....
Stojím... Pláču..

Daleko v místech mých vysněných akropolí... ty jenž se mi bez úmyslu drolí,
houpu nohama v oceánu vlastních chyb, 
jenž

Stále žiju, tím je asi fajn začít. Bohužel se to nepříliš dá říci o tomhle blogu ale psaní mi upřímně chybí a potřebuji to. Člověk jako já neumí vyjádřit své