EŊEMY

Stále žiju, tím je asi fajn začít. Bohužel se to nepříliš dá říci o tomhle blogu ale psaní mi upřímně chybí a potřebuji to. Člověk jako já neumí vyjádřit své myšlenky a pocity lépe než psaním. Mluvit s lidmi jsem dávno zapomněla. Vadí mi to? Ne. S většinou lidstva se stejně mluvit nedá a já své myšlenky mnohem raději sdělím sem do prázdna, než do cizích uší. Nezajímají mě problémy ostatních, stejně tak jako mé nezajímají ostatní. Stala jsem se odměřenou a chladnou. Starala jsem se, pečovala jsem a nic dobrého z toho nevzešlo. Bolest, slzy a díra v hrudi jako po střelné kulce, která se zatahuje opravdu dlouho. Proč jsem v tom měla pokračovat: Abych šla do nebe? Do ráje?
Screw the heavens
Mě nic hezkého nečeká a je až děsivé jak jsem s tím smířená. Nejsem dobrý člověk a už nikdy jim nebudu. Nehci být.
Lidé mi nedali nic dobrého, naučili mě jenom to špatné, i ti... které jsem si pustila až moc blízko. Nechala jsem si obmotat démony kolem krku, smáli se semnou napovrch a potichu škrtili mou duši, není tohle pro lidi typické? Bývalo mi z toho do pláče, teď je mi to akorát k smíchu. 
Změnilo mě to. Bolest mě změnila. Začala jsem přemýšlet jinak. 
A je mi líp?
Ano.

Zbavit se lidí, kteří mě uvnitř dusili, bylo to nejchytřejší rozhodnutí které jsem kdy v životě udělala. Už se nemusím na oko usmívat zatímco krvácím. Bojuju sama a zvládám to mnohem lépe, než když jsem je měla kolem sebe. Člověk občas potřebuje facku aby se probral ze snu, který není skutečný. Už nejsem snílek, nemůžu jim být. Realita je něco, co vyvrátit nedokážu a věčně se schovávat před světem, to není můj styl.
Opakuji znovu - změnilo mě to a je mi fajn.
Je mi prostě fajn.



Šidit a lítit po tom co kdo chce....To dovede každý... Ale prozíravost je věc cenná.
Ne každý jí indisponuje a ne každý ji zvládá...
Byla jsem zklamaná ale už je mi ten pocit cizí.
Nebudu se ohlížet zpět.