Já v duši své nosím šrám.
Štěstí své ti klidně ráda dám.
Lásku tu jsem dříve znala.
Než mi srdce probodala.
I když se potápím, stále věřím.
Přátelé co mě nenávidím v srdci střežím,
Dívám se pravdě do očí.
Vždy dříve než se mnou zatočí.
Bolí mě každý těžký šrám.
Přesto tu stále jsem a vím že na to mám.
Život mi všechno krásné vzal.
Srdce

Ticho je trnem v oku mém,
bolest se mění v strach,
když obracíš se v hrobě kamenném,
tvé tělo se mění v prach.

Trny růží se kolem hrobu motají,
jak utíká čas,tak i stáří tvého těla,
stébla trávy co přerůstaj přes okrají,
opravdu jsi to takhle chtěla?

Samota která tě oplývá,
je krutá a nemá konce,
jen smrtka co se ti vysmívá,
má tón pohřebního

 Tvé očí mi lhaly,
tvoje ústa mi tvrdily opak.
Tvoje slova mou mysl vzaly,
proč byla jsem tak tupá?
Možná to jenom bylo,
chvilkové zatmění.
Kdy byla jsi pro mě vším,
mým nejtajnějším znavením.
Slzy řinou se mi z očí,
když opět na tebe vzpomínám.
Jak celý svět se točí,
své rozhodnutí přijímám...

 Ne vždy se každý směje.
A láska až do srdcí lidí spěje.
Ne vždy je všechno krásné.
A myšlenky zřídka kdy jsou jasné.
Ne vždy má pro co člověk žít,
Málokdo se odváží vstát a za tím co chce, si jít.
Ne vždy se člověk na svět dívá kladně.
Ale srdce dokáže mít klidné a ladné.
Ne vždy je to láska pravá.
Ale přesto nám důvody k životu dává.
Člověk musí mít něco, pro co by žil.
Aby to vlastně celé pochopil.

 Pod temnotou věčného kolébání,
přeji ti věčného spaní.
Pod trnem z růží pěji ti píseň,
o tom jak slova tvá přinášejí mi tíseň,
o noci co je horší než lidský hřích,
větší než z hvozdu plných, pošetilých pých.
O smrti na této planetě,
pěji ti jak prostoduše zhynete,
o tichém, věčném kolébání,
co přináší ti věčné spaní,
o růžích, co ostřejší