ranmaru: Jenže tam nastává ten problém. Nemohu o tom mluvit s někým blízkým. Mám pocit, že mě ani neposlouchají, oni mě totiž nikdy neposlouchají, jen mi řeknou jaký jsem lhář a jdou si zase svou cestou nebo se mi vysmějí do obličeje. Zkrátka... mám to s lidmi trochu složitější Lidé kteří by měli míti mou největší důvěru, jsou mi tak cizí a sebrali mi vlastně všechno krásný, všechna má přesvědčení o tom že jsem lidem rovna i to právo, také být šťastná.