Dlouhá noc, zdá se věčná...

 Někdo v temné noci hraje na duši v blouznivém opojení. Jiní jen tiše hledí na hvězdy, někdo se kochá temnými lesními stíny. Noc byla stvořena pro duše tiché, osamělé, věčně bloudící v nekonečném smutku. Vidíš tu tmu, cítíš ji? Obklopuje nás svým chladným dechem, ovíjí naše nahá těla a hladí nás svou tichou písní. Pečuje o nás a mi konejšíme její krásu v našich nekonečných myslích. Noc byla stvořena pro nás, ne každý dokáže ocenit její umění, ale ten kdo skutečně vidí, zná pravdu. Každý z těch pocitů ji nasazuje jinou tvář... Někdy je chladná, temná, tvořená stíny které zabíjí všechnu radost, jindy je pro změnu překrásná a obaluje duši nekonečnou fantazií. To ticho je opojením pro mé uši, když mě chladný vítr za chladné noci ovíjí svým ledovým dotekem cítím se svobodně, jako by má duše neměla žádné omezení, jako bych se mohla rozplynout a splynout s okolním světem, být zapomenuta, nepamatovat si, neexistovat a necítit... Tehdy je má mysl svobodná, jen za chladné, temné a věčné noci, dokáži ocenit krásu světa kterou ji stíny přináší.