Ranmaru | I démoni pláčou...

Londýn. Hlavní město Anglie, které doslova sršelo životem. I přes brzkou ranní hodinu byla v ulicích spousta aut a ještě více lidí. Každý někam spěchal, ať už do práce, školy, nebo na důležitou schůzku.  Avšak v jednom malém bytě uprostřed města poklidně spala mladá dívka.

Ale ne! To už je tolik? Rychle jsem za sebou zamkla dveře a rozběhla jsem se dolů ze schodů. Zaspala jsem a pokud si nepospíším, nestihnu to do práce včas. Rozběhnu se rušnou ulicí a přitom vrážím do okolních lidí. "Promiňte!" křiknu pokaždé, ale nezastavuji. Nechtěla jsem přijít pozdě, znamenalo by to problémy u mého šéfa a to jsem nechtěla. Ten muž byl až moc přísný. Na vteřinku zavřu oči ale v tu chvíli do někoho vrazím a musím udělat krok zpátky. Vzhlédnu, abych se dotyčnému omluvila, ale nevydám ani hlásku. Přede mnou stál asi ten nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděla. Měl karmínové, pronikavé oči a černé havraní vlasy. Tvář mu zdobil ten nejmilejší úsměv, jaký jsem kdy viděla. Překvapeně jsem na něj koukala, neschopná slova. 

"Jste v pořádku?" zeptá se mě sametovým hlasem. Škubnu sebou, jako bych se právě až teď probrala.

"A-ano," zakoktám se, "omlouvám se, pane," řeknu a sklopím pohled. Cítila jsem, jak se mi krev nahrnula do tváří a tak jsem se raději rozběhla dál.

"Nic se nestalo," zaslechnu ještě jeho nádherný hlas a sama pro sebe se usměji.

Lidé někdy dělají šílené a hloupé věci, které ostatním připadají zbytečné a nesmyslné. Jen jim samým dávají smysl. Chtěla ho znovu vidět, ale neznala ho. Věděla jen kdy a kde ho potkala. Proto začala chodit do práce později, doufala, že ho znovu potká, třeba opět půjde touto ulicí a ona se ho bude moct zeptat na jméno. Toužila ho ještě jednou vidět, ale ani ona sama netušila proč.

Spěchala jsem domů jak jen to šlo, ale v hustém dešti byla má orientace značně omezená. Naštěstí jsem cestu dost dobře znala. Déšť neúprosně bubnoval do mého těla a již jsem byla celá promočená. Přeháňky byly v tomto ročním období obvyklé a přesto jsem si opět nevzala deštník. Jediné co jsem právě chtěla bylo dostat se domů, zabalit se do deky a uvařit si horký čaj. Ještě více sklopím hlavu, najednou však na mě přestanou dopadat kapky deště. Překvapeně zvednu hlavu a podívám se na muže, který stál vedle mě a držel nám nad hlavami deštník. Byl to on! Ten mladík, do kterého jsem před týdnem vrazila po cestě do práce. Nevěřícně jsem na něj koukala a na jeho sladký úsměv. 

"Jste celá promočená, pojďte tady je kavárna, můžete se tam v tomto nečasu usušit, zvu vás," řekne mi. Zmůžu se jen na přikývnutí a vydám se za ním do kavárny. Sundám ze sebe promočený kabát a oba dva si sedneme k jednomu z mnoha stolů. Bylo tu prázdno, byli jsme jediní dva zákazníci a já se tomu ani trochu nedivila. 

"Moc vám děkuji, jmenuji se Emily a vy jste?" dostanu ze sebe konečně a podívám se na jeho andělskou tvář.

"Já jsem Sebastian Michaelis."

Věříte na osud? Byla to jen náhoda, že se s ním opět setkala? Že ji uviděl a rozhodl se jí pomoci? Někdo by mohl říct, že ano, že bylo osudem předurčeno, aby se setkali. A setkáním v kavárně to nekončilo. Začali se spolu vídat v každé jejich volné chvíli. Nebylo jich moc, ale tím více si jich vážili. Sebastian pracoval jako sluha, neměl moc volného času, ale i tak si ho pro ni vždy udělal.

Sebastian mě doprovázel domů z dalšího našeho setkání. Dneska mě vzal na večeři a skvěle jsme si to užili. Byl úžasný, nikdy jsem se s ním nenudila a věděla jsem, že k němu cítím víc než jen přátelství. Bála jsem se mu to však říct. Tiše si povzdechnu, ale on to stejně zaregistruje.

"Děje se něco?" zeptá se starostlivě a zastavíme před mým domem.

"Ne, jen to, že se musíme rozloučit," byla to pravda, mrzelo mě, že ho zase nějakou dobu neuvidím. Usměje se a upřeně se na mě zadívá. Ztrácela jsem se v jeho rubínových očích a na nic jiného jsem teď nemyslela. Zvedl ruku a konečky prstů mě pohladí po tváři. Začne se ke mně pomaličku naklánět a moje srdce začne bušit čím dál rychleji.

"Brzy se znovu uvidíme," zaslechnu jeho sametový hlas, ale než stihnu odpovědět, jeho rty se letmo dotknou těch mých. Nevěděla jsem, co mám dělat a dříve než jsem se stihla vzpamatovat, odtáhl se ode mě s nejistým výrazem. 

"Omlouvám se, jestli-" nenechala jsem ho dokončit větu, místo toho jsem mu obmotala ruce kolem krku, přitáhla jsem si ho k sobě a políbila na rty. Polibek mi opětoval a já snad už nemohla být šťastnější. Pustím ho a celá červená od něj odstoupím.

"D-dobrou noc," zamumlám a dříve než stačí odpovědět, zmizím ve vchodových dveřích. V rekordním čase se dostanu do svého bytu, kde se opřu o vchodové dveře a sjedu po nich na podlahu. Lehce se dotknu mých rtů a usměji se.

Byli šťastní. Zamilovaní a šťastní. Měli jeden druhého, užívali si společné chvilky a nic je netrápilo. Svět je hned veselejší, když máte po boku milovanou osobu. Ale štěstí nikdy netrvá věčně.

Temnou ulici osvětlovaly pouze pouliční lampy a měsíc v úplňku, který zářil vysoko na obloze. Dnešek se mi nějak protáhl a tak jsem se domů vracela až pozdě v noci. Povzdechnu si a rozhlédnu se okolo sebe. Všude bylo ticho a nikde nebyla ani noha. Pokračovala jsem dál, ale mojí pozornost upoutal hluk vycházející z postranní uličky. Zastavím se na ulici a zahledím se tím směrem. Neměla bych tam chodit, ale co když je ale někdo zraněný? Začnu se potichoučku plížit temnou uličkou až se dostanu na větší prostranství, kde se schovám za vyhozené kartonové krabice. Naskytne se mi pohled na dva muže, kteří bojovali. Pohybovali se nadlidskou rychlostí a já na ně ani pořádně neviděla. Dokázala jsem rozpoznat jejich obličeje až když se zastavili. Nemohla jsem však uvěřit svým očím, když jsem jednoho z nich uviděla. Byl to Sebastian! Můj Sebastian! Zalapám po dechu a zůstanu na něj překvapeně zírat. Co tady dělá? Proč bojuje a jak to, že se pohybují tak rychle?

"Sebastiane, zabij ho," křikne někdo a až teď si všimnu malého kluka, oblečeného jako šlechtic, který stál za Sebastianem. 

"Ano, můj pane," odpoví mu a jeho oči začnou zářit ve tmě. Začal se měnit, už nevypadal jako člověk. Připomínal teď démona. Dřív než jsem to stihla zaregistrovat, byl u druhého muže a trhal ho na kousky. Tichou nocí se začne rozléhat hlasitý křik. Zalapám po dechu a začnu couvat dozadu, křik ustane, ale v tu chvíli zavadím o skleněnou láhev, která spadne na zem a roztříští se. Vyjeknu a otočím se směrem, kterým jsem přišla. Bohužel přede mnou již stál ten démon. 

"Emily," zašeptá překvapeně, ale já se na něj jen vyděšené podívám. Změní se zpátky do své lidské podoby, ale já stále viděla toho démona a v hlavě mi zněl křik umírajícího muže. Slzy se mi nahrnou do očí a rozběhnu se kolem něj pryč. Byla jsem vyděšená, to nemohl být můj Sebastian! Ne, nemohl! V žilách mi koloval adrenalin a běžela jsem rychleji než kdy dříve. Za zády mi stále zněl jeho hlas, volal mě, prosil, abych zastavila, ale nemohla jsem. To nebyl on! Pomalu ale jistě mi docházel dech. Doháněl mě a jen to mě donutilo běžet dál. Vběhla jsem na most, ale daleko jsem se nedostala. Zakopnu a dopadnu na tvrdou zem. Ihned jsem se ale škrábala na nohy, přičemž jsem se opírala o kamenné zábradlí starého mostu.

"Emily," ozve se Sebastianův hlas. Otočím se na něj s vyděšeným výrazem a začnu se třást.

"Neubližuj mi prosím," zavzlykám a ještě více se roztřesu.

"Neublížím ti, Emily, nech mě to vysvětlit," řekne mi a natáhne ke mně ruku. Vyjeknu a ještě více se natisknu na zábradlí za mými zády.

"Nepřibližuj se!" zakřičím a po tvářích mi začnou stékat slzy. Neposlechl mě, pořád šel pomaličku ke mě. "Ne, prosím, ne," opět zavzlykám. Křik, krev, démon, smrt. Viděla jsem toho muže před sebou, křičel, když mu Sebastian trhal maso. Všude byla krev. Tohle nebyl můj Sebastian! Pokusím se ještě více couvnout, ale ozve se zapraskání a já překvapeně vytřeštím oči. Padala jsem dozadu směrem k ledové vodě. Kolem mě byly kusy kamenů a poslední věc, kterou jsem viděla než mě pohltila voda, byla Sebastianova silueta na mostě.

Byl to jejich osud? Měli se setkat? Měla takto zemřít? Vylovil její nehybné tělo z vody. Zemřela kvůli němu. Kdyby jí nepotkal, byla by ještě tady. Smála by se, plakala, milovala. Přivinul si ji k sobě a pevně stiskl víčka. Po tvářích mu začaly stékat slzy a z krku se vy vydralo žalostné vzlykání. Byl démon, ale miloval. Byl démon a plakal pro dívku, která již neuvidí tento svět.