Ve větru slyším tvá slova,
co unikají ze tvých úst,
naslouchám jim znova a znova,
ač toužím z nich povyrůst.

Ve hvězdách vidím tvou tvář,
co usmívá se na mě tmavou nocí,
a na hlavě měsíční máš svatozář,
co mě opíjí tajuplnou mocí.

V okvětních lístcích tvou krásu zřím,
a v čiré vodě obraz tvojí duše,
teď již však dávno vím,
že nelze to říct jednoduše.

Že by mé srdce vlastnila,
jedna malá, tichá holka spanilá,
že by světem mým jsi byla ty,
osvoboditelkou té zničující samoty.

 Stále se dívá,
všechno vidí,
ve stínech se skrývá,
a tiše slídí.

Milou tváří,
se na tě dívá,
o tom jak zmaří,
vše co ti zbývá.

Nikdy neodchází,
v rohu se krčí,
z něj nevychází,
jen tiše vrčí.

Se smrti básní,
o věčném hříchu,
jak bude krásná,
ve spanilém tichu.

Strach v sílu změní,
slzy promění v jed,
v tom věčném snění,
chutná jak nejsladší květ

Prolíná krví vzduch,
pohlíží smrti do očí,
a v barvách černých stuh,
vstříc svému konci vykročí.

Na zádech nese si kameny,
okolo krku kovový drát,
ruce po bocích má svěšeny,
jen život jí to bude stát.

Mysl plnou slov vždy měla,
papír pln jej byl pocitů,
jen náhle ztěžka oněměla,
přec dosáhla konečných limitů.

Chabé tělo o pomoc volá,
oči slábnou i duše ryzí,
tahle nemoc choré tělo zdolá,
a ona navždy zmizí.

Být chladná jako led,
není to co by chtěla,
točíc se kolem ní svět,
přec v něm neuspěla.

Jest bídná existence,
holka naivní a hloupá,
s myšlenkami oběšence,
dál do temnoty stoupá.

Slunce už nesvítí,
déšť už ji nudí,
fantazie bez požití,
již se nikdy neprobudí.

Slzy jí nezbyly,
samotě propadla,
tam někde v končinách,
v prázdnotě uvadla.

Nikdy se nevrátí,
nikdo jí nenajde,
s její tonoucí samotou,
si již prosím nehrajte.

 Co vítr vane dál,
co svět stále se točí,
v době kdy se smál,
zjevil se mi kočí,
co vzal mě do jiných míst,
a přitom pohádky mi vyprávěl,
o vlkovi co zajíce chtěl sníst,
ale náhle osaměl.
O dešti co je chladný,
chladnější než led,
v té chvilce splatný,
kočáru dal povel vpřed,
Koně zběsile běželi dál,
rychlost to byla veliká,
zatím co kočí se smál,
poslouchám cvrčka co cvrliká,
o tom jak slunce pálí,
nebo jak mocná je taktika,
že nic se dosud neustálí,
a nastane panika.