Kdo ví...

...
 Rok 2016 je za mnou uběhlo to rychleji než jsem předpokládala. Občas se objevily světlé chvilky, ale není to nic pro člověka co rád tápe ve tmě jako já. Je pro mě lepší být skrytá ve stínu, než jim stát po boku v jejich vlastním, pomyslném a lhostejném dialogu plném lží, co vedou na cestě svým životem. 

Možná bych zase mohla začít psát, padla tu tahle myšlenka hned z dnešního rána... Ale je to dobrý nápad? 
Mám v hlavě tolik myšlenek ale cítím jakýsi strach se o ně podělit se světem, nevím jestli jsou správné, ale tento uplynulý rok plný pozorování a zážitků, ať už příjemných nebo nepříjemných mi dal na mnohé z věcí různý pohled. Lidé se vskutku dokáží změnit a někdy až v děsivém měřítku. Ale jak poznat ten rozdíl mezi falešným já a vskutku krutým, nelítostným srdcem a duší? Lidé jsou mi stále záhadou, fascinují mě jako hudba která tak silně lichotí mým uším. Hleďte na jiskry a strach v lidských očích.

Budu vám vyprávět mou oblíbenou pohádku, kde je skoro každý člověk falešný. Není to jenom smutek, nenávist... Existuje tolik emocí, kolik je lidí... 
Křehkost někoho, kdo nechá hněvem dostat to nejlepší z nich. Taková síla k překonání strachu... Strach, nejprimitivnější z lidských emocí.

Lidé vlastně nejsou tak složití jak si myslí, že jsou. 
Smutní... naštvaní skrze jednoduché věci... 
Jsou tak rychle ovlivnitelní i těmi nejmenšími drobnostmi a žijí bez toho aniž by věděli že padají dolů. 

Bolest.
Strach.
Láska.
Přátelství.
Konec a začátek.

Svět je opravdu zvláštní místo...