Zmámený

 Ve větru slyším tvá slova,
co unikají ze tvých úst,
naslouchám jim znova a znova,
ač toužím z nich povyrůst.

Ve hvězdách vidím tvou tvář,
co usmívá se na mě tmavou nocí,
a na hlavě měsíční máš svatozář,
co mě opíjí tajuplnou mocí.

V okvětních lístcích tvou krásu zřím,
a v čiré vodě obraz tvojí duše,
teď již však dávno vím,
že nelze to říct jednoduše.

Že by mé srdce vlastnila,
jedna malá, tichá holka spanilá,
že by světem mým jsi byla ty,
osvoboditelkou té zničující samoty.